Strom

Jeden strom neznámého druhu spoře ozářený lampou a jedna bloudící duše, no dobře, člověk, který si k němu chodí odpočinout, opřít se, možná si cucnout trochu jeho živoucí síly. Prakticky každý večer tam chodila, vždy přicházela z levé strany kolem zdravotního centra, kráčela pokaždé jinak. Někdy rychle a energicky, někdy pomalu a zesláble, jako by si na zádech nesla tíhu svého světa. Co bylo ale zajímavé, vždy přicházela sama. Nevěděl, jestli byla opravdu samá na celém tomto světě a nebo jen samotu v tu chvíli vyhledávala.

Nemluvila, jen se dotkla jeho kůry a opřela se. Přesto mezi nimi zavládlo tiché porozumění.

Byl tady dlouho, velmi dlouho. Pamatoval si, když tady ještě tyto domy nestály. Pamatoval si, jak ho sem, jako malé vyžle zasadili, aby časem svou korunou a mohutností ochránil lidi před sluncem... Nyní to nebylo potřeba, velikost domů kolem něj slunce prakticky zastínila. Co bylo zajímavé bylo to, že přicházela zásadně v noci někdy tak pozdě, že si říkal, jestli nechodí ze spaní. Vnímal její různé nálady, místy bláznivé štěstí a radost, někdy únavu a občas dokonce i nevyřčený smutek a dotek.. jemný dotek ruky.

Všiml si, jak pozoruje jeho listy, ale přesto nic nelámala, ani netrhala, jen... byla.

V důsledku toho doteku si uvědomil, že dokáže vnímat, co si myslí. Někdy cítil obrovskou prázdnotu, ale někdy probleskly její myšlenky a zasáhly ho.

Ráda tvořila, chtěla dělat něco co má smysl. Ne jen pro ni, ale i pro okolí, vlastně chtěla, aby se o ni někdo opravdu zajímal. To opravdu bylo hodně podstatné. Neměl ústa, vlastně ani hlasivky a tak ji nemohl říct: "Zajímám se!!! A jsem tady!" a tak si jen užíval lehkého doteku a mlčel.

Opřela se a kontrolovaně dýchala, všiml si, že někdy dýchá divně, zrychleně, možná sípavě, jako by se jí nedostávalo dost vzduchu, vnímal její pocit, jako by ji na hrudi někdo pevně sevřel a vymačkával z plic zbývající vzduch.. I tu divnou modrou věc, kterou si přiložila k ústum a zatlačila... Poté se vždycky dech zklidnil. Ale dneska to bylo něco jiného, spíš to vypadalo, jako by se rozhodla cíleně jej vnímat.

Začala tedy vnímat všemi smysly, cítila lehkou vůni jarního listí a trávy, vnímala drsnou kůru, dokonce skrz zavřené oči spatřila vířící se plamínek energie. Stejně jako holič z pohádky o Midasovi, i ona se rozhodla svěřit stromu a on se rozhodl pomoci.

"Neboj se pořád!" zaševelilo ve větvích. "Prostě jen buď taková jaká jsi a dělej co děláš ráda, nedělej si život o moc složitější než je a nepřešlapuje na místě..."

Víčka se zachvěla a prsty se pevněji zaryly do kůry.

"Ř9káš, že nemáš komu ruku podat, ale zkusila jsi to někdy? Myslím tím opravdu zkusila?"

Zhluboka nasála vzduch do plic..

"Tak vidíš.. Budu tady a s tebou a vlastně ti dám maličký dárek, abys nezapomněla."

Ze stromu se odloupl kousek kůry a zůstal ji v dlani. Maličký, pěkně tvarovaný, akorát do ruky. Sevřela prsty kolem něj a na tváři se jí objevil úsměv.

"Děkuji příteli.." blesklo jí hlavou a podívala se opět do koruny stromu.

"No nemáš zač...Jsem a budu tady." (Pro tebe) dodal si pro sebe v duchu.

Dostalo se mu pohlazení a nakonec přerušila kontakt. Byl čas se vrátit zpět...Držela kousek kůry v ruce a tichými kroky odešla.

Strom se cítil po dlouhé chvíli šťastný a byl rád, že ty baráky kolem vznikly. Kdyby totiž nevznikly, tak by tu nebydlela a kdyby tu nebydlela, tak by se třeba nesetkali. Všechno je k něčemu dobré, jen s ní bude ještě kupa práce. Nyní se ale cítil, že zvládne opravdu všechno... téměř.