Reakce

BL žánr byl pro mne novinkou, toto je takový soupis toho, co mě dané příběhy snad naučily:) 

Nesnáším horko! Nenávidím, jak se rozpálí celé město, asfalt se roztéká, cesta se roztéká, nebo je vysušená jako na Sahaře, já se roztékám a leje ze mě pot. Doma hrkotající větrák jede na plno, ale ani ten, mi nedá dost chládku. Pak tedy zbývá jen vlažná sprcha a přežít. Kvůli výkyvům tlaku mě pobolívá hlava a vůbec bych nejraději do všeho kopla, no dobře možná i někoho nakopla!

Večer ale bouřka přišla, vzduchem se prohnala energie, z nebe začaly padat obrovské kapky a já se sebrala a šla jen tak ven, prostě zmoknout. Procházela jsem se tichým městem, svou oblíbenou trasou a nakonec si všimla páru mužů u lavičky, nevypadali, že by jim déšť vadil. Světlé košile, riflové kalhoty... podle všeho vyšší a urostlí. Zatraceně byli mi najednou povědomí. Ne.. to snad není možné, už mi opravdu z toho hrabe!!! Potřásla jsem hlavou, ale přesto jsem na ně koukla, musela jsem kolem nich projít, přeci jenom pěkně dál, kolem věžáku, kde jsem viděla posledně padat hvězdu a pak cestou domů. Nadechla jsem se a vykročila tedy za doprovodu tiché hudby dál.

"Hele nestůj tam... Pojď blíž," ozval se známý a netrpělivý hlas. Což bylo divný, protože pokud jsou ti dva, co myslím, tak bych jim neměla rozumět ani slovo ne???

Když na nás tajemství zapůsobí a zvědavost je o to větší, tak se neodvážíme neposlechnout, narovnala jsem se tedy, byť zmoklá jak slepice a vykročila rozhodně k nim.

Byli to oni!!

Fajn hráblo mi a totálně..

Koukla jsem z jednoho na druhého.

"Já vás znám... "

"No my víme," ozval se hlas menšího muže netrpělivě. "A nemáme na tebe celej den.."

"Klid... "napomenul ho druhý hlas, trochu hlubší, vyrovnanější... "Vím, že ráda přemýšlíš... Naučili jsme tě něco?"

Koukla jsem překvapeně z jednoho na druhého a začala přemýšlet... V hlavě se mi rychle přešrotoval jejich příběh, jak jsem si jej pamatovala. Kruci, proč jsem si nedělala poznámky????

"Ty" ukázala jsem na vyššího muže "jsi mě naučil toleranci a trpělivosti" koukla jsem na druhého, který se jen pobaveně pousmál "A ty.. .jsi mě naučil, jak je důležité být srovnaný sám se sebou, jen tak můžeš být šťastný." Nadechla jsem se a prohrábla si mokré vlasy "Ukázali jste na nebezpečí posedlosti a manipulace, na to, že často nevidíme, co máme před nosem. Ale hlavně jste mě naučili sama sobě umět odpustit a přijmout, že ne vše byla moje vina a také, že obviňování sebe sama je ..." rozhodila jsem netrpělivě rukama "na prd"

Nyní se zatvářili pobaveně oba.

"A taky se říká "odříkaného chleba největší krajíc" mrkla jsem s jistou dávkou škodolibosti na menšího muže, který se na mě podíval výrazem "no jo porád..."

Zasmála jsem se a potom se na ně ještě jednou kývla "Děkuji vám.. oběma. Ať se vám daří.. "

Kývli mi na pozdrav a já vykročila, když jsem se ohlédla, tak lavička byla osamocená a promoklá jako já.. Nikdo tam nebyl.

Užívala jsem si, jak prší, vůbec mi nevadilo, že jsem promočená a kráčela si mezi kapkami vesele dál, pěkně kolem baráku tááák... Zamrkala jsem, vytřela si kapky z očí...

Protože tohle už fakt musí bejt sen, to už není možný.

Nejen dva... ale rovnou čtyři!

A teda to vám byla teprve různá sebranka. Jeden vyšší a zachmuřený, druhý menší a v dresu nebo co to bylo, další vypadal jako princ z pohádky a vedle něj stál po boku další menší a trochu zavalitější.

Koukala jsem chvilku.. jak puk. No.. asi to musel bejt pěkný pohled teda. Ale tak, slepice neslepice, vejrající nevejrající...Nasadila jsem rozhodný krok a vydala se k nim, pevně rozhodnutá neměnit své plány.

"No to ti to trvalo.. Hele já mám hlad.. nemáš něco?"

Vykulila jsem na něj oči a pak se usmála "Ne a i kdybych měla, tobě by to nestačilo"

Poté jsem si je prohlédla, ano, poznala jsem je neomylně všechny... "Fajn.. budu hádat, přišli jste se mě opět zeptat.. "

V hlavě mi ihned začal šrotovat příběh... "Ty.. a tady Princ" jste mě naučili, že když máš někoho rád, tak není zase tak podstatné pohlaví, odkud je.. protože když se opravdu zamiluješ do duše, tak jsou ostatní věc prkotiny a také to, že je moc hezké, když se o tebe někdo stará."

Vyšší zachmuřený muž se uchechtl.

Koukla jsem se s úsměvem na něj "Ty jsi mě naučil, že je dar mít někoho ve svém životě, komu mohu věřit.Naučil jsi mě odvaze to znovu zkusit. A.. já ti za to děkuji" Zachmuření přešlo do pousmání ve stádiu pokusu. No lepší než drátem do voka že?

Nakonec jsem se zastavila pohledem u mužíčka. "Děkuji, že.. jsi opravdový, naučil si mě, že není špatné být taková jaká jsem i s chybami, ale hlavně být opravdová jako ty. Oddaná a spolehlivá, jako ty.Tím sis ho mimochodem získal" Hnědé oči si mě pátravě prohlédly "Ale fakt už mám hlad hele..."

Kývla jsem jim s úsměvem: "Děkuji, že jste přišli...."

Po pár krocích jsem se ohlédla a nikdo tam nebyl... No už mě to ani nepřekvapilo.

Pokračovala jsem ulicí, za svitu lamp a všimla si dvou postav, jedné o hodně menší, druhá byla vyšší, byli nějak divně oblečeni, jako by nepatřili do této doby. Tady jsem znala odpověď ihned a prakticky bez nutnosti přemýšlet: "Děkuji vám, že jste mi ukázali, jaká chci být máma a jaká nechci být máma. Děkuji, že jste mě poučili o důležitosti brát své dětí takové, jací jsou. Děkuji vám, že jste mi dali víru v novou šanci. " Odměnou mi byly dva dva úsměvy a kývnutí. Krucinál ten vyšší.. No nic, věk nezastavíme a on už svou duši nalezl, přestaň blbnout holka! Všimla jsem si, že kolem rukou měli červenou nit...

Poslední zatočení a už budu doma.. Nevím, jestli jsem se zbláznila z toho horka, nebo z bouřky, nebo kdo ví čeho, ale stejně je tohle fajn. Do očí se zatoulaly vlezlé kapky, protřela jsem si je a zamrkala. Poznala jsem je okamžitě a nyní se vydala mnohem sebevědoměji k nim. Kývla jim s úsměvem na pozdrav. "Děkuji vám, že jste mě naučili, že nemusím se vším souhlasit a nemusím si nechat všechno líbit, protože být vždy trpělivý a laskavý, není nejlepší cesta. Lidé to začnou považovat za samozřejmé a nebudou si toho vážit, ani vašeho času ne a nakonec pak člověk jen pláče..."

"Jo.. to mi taky trvalo dlouho než mi to došlo..." kývl mi s pousmáním.

"A já ho málem ztratil, protože jsem včas nepochopil, koho u sebe mám."

Přikývla jsem jim vážně, pevně rozhodnutá nyní, jak přijdu domů obejmout svého manžela a říct mu, že jsem ráda, že ho mám a je tady se mnou... "Děkuji, že jste přišli...."

Vyrazila jsem tedy zpátky...

Trhla jsem sebou a do zad mě zatlačila kůra, vítr voněl deštěm, listí mého stromu bylo zelenější.. No, to bylo fakt chytrý tu spát!!!

"Takže sen..." zamumlala jsem si pro sebe a promasírovala si krk, vyhrabala se na nohy a z větve mého stromu visel kousek červené příze...  "Opravdu si to myslíš?" zaševelilo ve větvích pobaveně.