KHMe

Inspirací mi byla jedna korejská Dorama:)

A hlavně PIŠ!!! Piš prostě o tom, co tě napadá, vypiš to, dostaň to ze sebe. Jednoduché že? Piš o čem chceš, tvoř.. napiš co cítíš...

Příběhy mají na mně zvláštní vliv, někdy mám pocit, že ožijí, zapletou se mi do života a pak žijí vlastním životem. Procházela jsem se nočním městem, v uších mi zněla dokola ta samá skladba, mrklo na mě pár osamocených hvězd, občas mne minul nějaký člověk s rouškou...

A já přemýšlela, přemýšlela jsem o tom, co se musí stát, aby se takto mozek vzbouřil, možná smířil? Aby se lidské srdce roztříštilo na několik kousků. Co všechno udělá s člověkem pocit bolesti, naprosté bezmoci, když ho ovládne někdo větší, silnější. Někdo, kdo se prostě rozhodne ublížit. Proč? Netuším.

Ve svém životě jsem prošla podobnými věcmi, opakovaně a taky nechápala, co dělám špatně? Proč jsem si tohle zasloužila? Chtěla jsem vždycky být někde jinde, někdo jiný, v bezpečí, zatím co na mně dopadaly rány... Místy jsem i mívala pocit, že se dívám na své zraněné tělo shůry a mně už nic nebolí...

První slza stekla po roušce...a pak přišla další a další.

Zastavila jsem se u velkého stromu, který ani nevím jak se jmenuje, za barákem. Zvláštní, předtím jsem si ho nevšimla, protože jsem neměla vlastně důvod tam chodit. Opřela se o drsnou kůru a přemýšlela dál.

Všechno se musí zvládnout, ti co brečí a nezvládají, jsou slaboši!!! Bleska mi v hlavě moje máma.

Jsi dost velká, tak si to řeš sama, já nemám čas! Opět máma...

Měsíc si našel cestu skrz zbytky osvětlení a já se poddala myšlenkám, bylo mi u prdele, že to někdo napsal, vytvořil. Jak jsem již řekla, příběhy jsou klíčem k poučení, možná poznání... pochopení?

Pochopila jsem jednotlivé osobnosti, které si hrdina vytvořil, protože prostě mozek, či srdce nemohlo jinak. Se-Giho agresivního frajera, který hýřil sebevědomím a když něco chtěl, tak si to prostě vzal, komu se to nelíbilo, tak mu dal po hubě, kromě žen a dětí, ty nikdy nebil! Pochopila jsem bolest, když se jako maličký kluk musel dívat, jak jeho otec mlátí malou bezbrannou holku, která nic neprovedla, jen měla tu smůlu, že se narodila do místa, kde měly větší moc peníze a moc, než nějaká rodina. Na holku, která byla mlácena za něj, i když prosil...

Ona měla štěstí, že na to zapomněla, on ale ne.Nejhorší je být totiž bezmocný, když nás něco bolí a trápí a my s tím prostě nehneme, i kdybychom se posrali.

Můžeme být jen diváky.

Příběh ve mně cirkuloval dál a já skrz osobnosti vychechtané puberťačky, dvojčete umělce sebevraha, usměvavého chlapíka došla k maličké holčičce, holčičce, které jedna laskavá paní řekla, že to nebyla její vina. Nebyla její vina, jak se k ní chovali dospělí, nemohla za to, že se někdo rozhodl, že ji zmlátí, napumpuje ego, nebo si spraví den... Byla to jejich vina, ona neudělala nic špatného.

Dotkla jsem se rukou kůry a na chvilku zavřela oči a dýchala. Písnička se zopakovala asi po... hm.. desáté, dvacáté?

Vypravila jsem se domů, obešla barák a vrátila se do svého světa, podívala se na dvě malé rozčepýřené cácory, které živě diskutovaly o tom, jestli je lepší Inuyasha nebo Seshoumaru a upřímně doufala, že jsem aspoň trochu dobrá máma.

Možná je to moje chyba, že neumím dostatečně mluvit s okolím, povídat si o tom, co se mi hlavou honí. Možná je to zkušeností, že mám většinou dojem, že to nikoho nezajímá a řeči nic nevyřeší, bylo by to stále jen dokola, ale přesto Ti to pošlu, když teda chceš, abych Ti něco napsala:) Třeba dokážu tu malou holku konečně taky obejmout a říct jí, že to nebyla její vina... Možná dokážu časem někoho taky takto chytit za ruku a sestoupit do sklepa... -

"Všichni máme ve svých srdcích temné sklepy.

Pokud se jim budeme vyhýbat a necháme je opuštěné být, ta temnota se ještě ztmaví.

Člověk musí být silný a sejít dolů po schodech, rozsvítit světlo.

Pokud se bojíte to udělat sami, tak se chyťte někoho za ruku,

protože pokud půjdete spolu, nebudete se bát."